Opět o Jakubovi, vyprávěl Karel.
Když mi bylo asi 9 let ( v r. 1916) přiběhla nějaká služka, pozdě z jara, že po barákách chodí vojenská komise, prohlíží a zabavuje obilí, ale i hotové potraviny ( šrůtky špeku) brambory i řepu. Emanuel byl těžce nemocný a nemohl zejména na žebřík. Jakub mě rychle vzal do šupny, kde byly vysoké truhly na obilí. vysadil mne dovnitř s lopatou a sám si s pytlem stoupl k „šubru“, kudy se zrní ( pšenice ) odebíralo. Nahrnoval jsem zbylou pšenici a děda Jakub tak plnil půl pytle, asi 10. Pak mne vytáhl z truhly a dal mi na záda půl pytel, sám vzal druhý a do stodoly s tím. Tam postavil žebřík na patra a oba půl pytle vynesl nahoru. tak pořád až bylo vše na patrech, kde pytle zakryl starou zaprášenou hrachovinou. Sotva jsme skončili, zavěsili žebřík a zametli u truhly už přišla komis a hned ke truhli, tam bylo jen troška v rozích. Tak hned do stodoly, žebřík a na patra, jeden voják s bajonetem. Jiní dva píchali bajonety do slámy ve stodole, kde už toho moc nebylo. Ten z pater hlásil, je tu jen zaprášená hrachovina. Domovní půda byla prázdná a v domovní komoře také nic nenašli ( Arnoštka zabalila 2 špekové šrůtky do plátna a dala je pod slámu do slepičích hnízd ) . Když viděli mizerii v baráku odešli k sousedu Jeřábkovi. Tam něco málo zabavili (soudek vína ze sklepa).
V témže roce se udála ještě jedna příhoda (vyprávěl Karel).
V Sohnbergu ( jejich největší parcele 1,40ha) trčel ze země kámen. Jakub říkal, ten kameň má snaď kořeně, je čím dál tím vyšší. Když jsem byl kluk nebyl vidět a teď ho při orání už kráva nepřeleze. Ten musí ven. Obkopal ho, ale kámen měl podobu velkého srdce ( dva kroky na délku a skoro metr na výšku) s tím prý ani pár koní od Viléma nepohne. Musím ho rozstřelit.
Děda mne vzal ssebou nesli jsme nářadí. od kováře vypůjčený majzl, železnou paličku a udělanou lžičku na drátě na čištění díry, kterou děda do kamene vysekával. Šlo to pomalu, děda odpočíval a já jsem tou lžičkou po troškách vytahoval z díru kamennou drť. Do večera se povedlo vydlabat díru skoro na délku majzlu, asi 40cm. Děda díru zakryl jiným plochým kamenem a šli jsme domů. Druhý den vyzvedl děda ve Spolku ( Potravní a zásobní spolek ) byl v domě u Hejtmánka ( dnes Doležal) sáček střelného prachu ( pro myslivce = Viléma Jeřábka ) a také zápalnou šňůru. Prý na co to Jeřábek chce? No nevím, ale smí s tím zacházet, tak na pařez nebo tak. V ruksaku měl Jakub vloženou nepálenou cihlu vepřovici a tvrdý kolík s paličkou. Na místě prohlídl kámen, díra byla čistá a suchá, nasypal do ní asi do poloviny prach, zastrčil do něj zápalnici a kolíkem upěchoval. Potom paličkou drtil vepřovici a sypal ji do díry. po troškách a kolíkem doklepávaným paličkou díru řádně ucpal. Zápalnice trčela dost dlouhá z kamene. Tak chlapče, běž na cestu ( asi 50m) , ať tam nikdo nejde a ty se přikrč k mezce. Já to zapálím a schovám se do pole pod mez. Uděláno. Ozvala se rána, byl jsem zvědavý říkal Karel a viděl jsem jak kusy kamene, jako telata vylítly z jámy ven. Rozstřílený kámen odvezl Vilém Jeřábek někam na stavbu. Dědu Jakuba to stálo jen práci, zahrnul díru a měl od kameňa pokoj.