Před vojnou ( asi v r. 1926) v létě sekl Karel kosou ječmen ženě, která u nich dělala. Šli ráno za rosy, Karel sekl a žena odebírala na hrsti. Bylo dopoledne, když sekl poslední pokos. Pole bylo napravo od cesty do velkého hájku. Když byli asi 10m od cesty, zaslechl mezi syčením kosy tlumený dusot a vrzání řemení. Přestal, zapíchl kosisko, že si kosu brouskem obtáhne. Otočí se k cestě a tam na koni zastavil prezident Masaryk. Byl v Židlochovicích na zámku na letním pobytu. Vyjel si po ránu na koni, aby se porozhlédl. Vidí lidi v práci, smekl „legionářku“ a pozdravil, „pomož pánbu“. Karel pozdravil úklonou a ženská odložila hrst a narovnala se. „Máte matko, šikovného syna“ pochválil Masaryk. Ženská na to, ale pane prezidente, to není můj syn to je syn hospodáře, kam já chodím pomáhat. Vždyť já su ještě slečna ( měla asi 60let). Masaryk s čepicí v ruce se usmál do koutku a řekl „jistě mi prominete slečno moji neznalost a mějte se dobře“. Nasadil si legionářku a pokračoval po cestě do hájku. Bez doprovodu, bezpečný sám sebou.
Karel byl odvedený (asi v roce 1926) na vojnu k dělostřeleckému pluku 106 v Louce u Znojma. Pluk byl vystrojen houfnicemi ráže 145mm, značně opotřebenými z I. sv. války, používanými k výcviku a výcvikové střelbě na střelnici u Malacek. Houfnice měly dostřel 7km. Ve skladech měli nové houfnice 145 s delší hlavní a dostřelem až 11km. Zbraň byla mobilní pomocí hipotrakce = tažená koňmi. Zbraň se na přepravu musila rozložit. Na kolesnu se navěsila lafeta, na hlavňový vůz se přesunula z lafety hlaveň. Vůz byl opatřen zajištěnými šuplíky v bočnicích, kde byly uloženy střely a prachové nálože. Vůz i kolesnu s brzdami obsluhovali dva vojáci = kočí a brzdař, další dva páry tažných koní řídili ze sedla dva jezdci. Kolesnu táhly tři páry koní a včetně zadních sedadel byli celkem 4 muži. Hlavňový vůz táhli rovněž tři páry koní, na voze byli dva a na koních další dva jezdci. Celkem mělo jedno dělo 6 párů koní a 10 mužů + jízdní dělovod ( Karel ). Denní usilovný přesun dosahoval 50 – 70km.
V době služby se Karel dostal do plukovní kanceláře, protože uměl celkem dobře „datlovat“ na psacím stroji. Byl ubytován, po absolvování výcviku, s jinými písaři ve volné kanceláři s volným režimem. Měl permanentní vycházku ( podobně jako délesloužící ) což mu umožnilo dovézt si do kasáren nejen kolo, ale i housle. S těmi chodil hrát do kina jako doprovod k němým filmům za 5Kč za večer. Na kole zase prošmejdil okolí Znojma, tehdy poněmčeného.
V létě dělal rovněž plavčíka na říční plovárně na Dyji, kde podle vlastního vyprávění zachránil několik lidí před utopením. Když při vyprávění historek z vojny přišla řeč na ty zachráněné „utopence“, jako děti jsme si občas dělali legraci, že s každým vyprávěním se ten počet zachráněných zvyšuje.