Karel chodil do základní školy ještě za Rakouska. Byla to už česká škola s řídícím učitelem p. Coufalíkem. Ten byl mimo jiné i členem městského zastupitelstva. Tehdy na radnici převládali Němci, pro rozumy si chodili do jihomoravské německé bašty v Hustopečích, kde bylo okresní hejtmanství. Také se stalo, že při volbách v r. 1911(?) byly zdejší obecní volby zfalšovány. Všichni zaměstnanci na panství a u Roberta, byli automaticky přihlášeni, jako Němci. Coufalík to napadl a po dvou letech u nejvyššího správního soudu ve Vídni dosáhl nápravy. Musily se volební seznamy opravit a Židlochovice byly většinou tří voličů české. Zajímavé je, že členem Nejvyššího správního soudu byl i Emil Hácha, pozdější protektorátní prezident.
(asi 1916)
Karel vzpomínal, jak stál (dědečkovi) Jakubovi po boku, když „kupoval pro V. Jeřábka“ střelný prach ve Spolku.To byl uvnitř poprvé. Další dny chodil jako školák okolo krámu, až si ho všiml prodávající. Čípak jsi kluku, já jsem fenzůj, aha a kerýho Fenze, toho vožralýho? Ne a řeknu to doma! Ale pojď sem tady máš turecký med a neříkej nic. Druhý den jsem stál u Spolku a prodávající zase, tak co, chutnal ti med? Jo! A máš grejcar? Nemám. Tak přijď až budeš mít, Já teda doma řeknu, že jste o tatínkovi řekl, že je ožrala. Á ty všiváku, tak ty tak a už měl metlu v ruce. Nečekal jsem už na nic a Spolek jsem příště obcházel po protějším chodníku.
(asi 1917)
V září bylo do školy navezeno uhlí na zimu. Rozježděný dvůr a uhelný prach uklízeli páťáci. Když byli hotovi, zavolal je Coufalík, dal každému na kartonu velkou lžíci medu (byl včelař) se slovy „zde máš odměnu“. Kluci se rozloučili a odešli. Venku se jim ta odměna nezdála a tak připlácli kartony na tamní lípy. Druhý den je Coufalík vytáhl ze třídy k úlům nad školou. Pod každým úlem byla smetena hromada mrtvých včel. Vidíte, co jste zavinili? Včely už nemají dostatek květů a našly med, který jste přilepili na lípy. Nastal o med boj a toto je výsledek vaší bezohlednosti.
Jindy zase v kostele před Velikonocemi, Karel chtěl být ministrantem.
Jak bylo zvykem, roztápěl se litinový kalíšek dřevěným uhlím před vložením do kadidelnice. Aby to nekouřilo, šli ministranti ze sakristie ven. Venku Karel houpal kalíškem na dlouhém háčku, ale moc mu to nehořelo. Vzal to jiný, točil s tím dokola a třetímu to nechtěl předat. Ten se „pomstil“, ukazoval na nebe s upozorněním, čápi letí. Ten co točil, hned kde jsou, kde, no tady je vidím mezi větvema lípy. Najednou bác roztopeným kalíškem do lípy, žhnoucí uhlí vypadlo a zasyčelo ve sněhu. Otevřely se dveře od sakristie a kostelník natahuje ruku, honem, voheň sem. Podali mu prázdný kalíšek a hr pryč. Jak to dopadlo v kostele s kadidelnicí Karel nevěděl. V pondělí v náboženství byl výslech. Páter Burk zjišťoval, kdo, co a jak a tak se Karel ministrantem nestal.
(Asi 1918)
Ještě jiné překvapivé příhody vyprávěl otec Karel:
Po válce začal jezdit u silniční správy parní náklaďák Sentinel. Měl litinová kola potažená gumou, když jel kolem starého baráku drnčely hrnky v kredenci. Jednoho dne se po projetí naloženého Sentinelu propadla před barákem silnice asi o 1,5m. Z obce se přišli zeptat, jestli Mánek nebo Jakub neví proč to propadlo. Nemáte tam sklep? Ne. Sentinel navezl štěrk, vše se zarovnalo a později se celá ulice vydláždila ( kočičími hlavami ) a bylo to vyřízeno. Ne tak, ale pro rodinu.
Pod silnicí vedla přístupová klenutá chodba do sklepa, který byl pod protějším domem. Sklep byl klenutý z cihel, první asi 4m byly už značně omšelé a cihly se drolily. Dalších asi 6m bylo novějších. Ve sklepě mívali uložené brambory ( dříve tam bylo asi víno), protože chodba začínala v lisovně přístupné ze dvora. Vedle chodby byla do ulice místnost, kde měl Mánek původní dílnu. Stalo se to asi v listopadu a ve sklepě bylo trakařem navezeno asi 80 pytlů brambor. Když se utvořila díra v silnici, zkontrolovali, zda se do sklepa dostanou. Sesuly se boční stěny z menších kamenů uložených v hubené maltě, ale klenba zůstala celá. Chodba byla asi 150cm široká a po sesutí šlo bez potíží do sklepa po kolenou prolézt. Proto zapřeli obci jakoukoli souvislost, aby nemusili nijak přispět na opravu silnice. Strejček Jurášek se nabídl „Manyši, vezmu lucernu a hned to prohlídnu“. prolezl do sklepa a zase zpět. „Manyši musí se to trošku rozšířit, aby šly tahat pytle ven“. Kdepak, tak ne. Od kováře se donesly upravené tyčky, jako osičky na vozík. Mánek udělal na soustruhu kolečka, vše se připevnilo na širokou desku a z každé strany se udělal do desky otvor. Od souseda Horáka (zednického mistra) půjčili provazy, uvázané na vozík, který tahali sem tam chodbou a na něm vždy pytel brambor ( ve sklepě nabírali brambory Jurášek s Karlem). V „lisovně“ se zahrazdil prostor a Jakub ještě s pomocníkem, zde brambory ukládali. Za tři dny byl sklep, osvětlený petrolejkou, vyprázdněný a víckrát tam nikdo nelezl. Nový Paulův dům ( dnes zubní středisko ) stojí nad tím sklepem a dosud se nic nepropadlo.